Láďa Lapáček a All Rashid

Dnes je tu další krásné povídání. Tentokrát od Ládi Lapáčka o jeho pěkné číně s rodokmenem:

All Rashid

Jak začít, ač ze zašlých fotografií vím,že v naší rodině nebyl nikdy jiný vůz než mercedes ( krátké koketování mého dědečka s Chryslerem nedopadlo dobře a vůz po týdnu vrátil ) jedná se o dobu první republiky,tak vlastně k mercedesům mě přivedl syn,který po ročním randění se  MB 190 zatoužil po něčem větším.

Objevila se čína,ročník 1989 s namontovaným plynem,což byl důvod ke koupi,jezdí to pár kaček.Po několika měsících se dostavily problémy,nejen s motorem,ale i s karoserií.Po důkladné inspekci bylo zjištěno,že vůz je zbastlen,tedy na nic a opravy si vyžádají jistou sumu,kterou jsem nebyl ochoten investovat.Vůz byl nabídnut ke koupi,ale nikdu tu mrchu nechtěl.Já jen ze zájmu zjišťoval,co je to vlastně za auto a tak jsem se dozvěděl,že se jedná o ambasádní versi určenou pro východ,tedy prodloužená verse,zvýšený výkon klimatizace,sedačky bez vyhřívání a další " Extras " Vůz byl objednán Iráckou republikou,několikrát přejel poušť,vozil zadky těch později nenáviděných a popravených papalášů s knírem a skončil pak jako vůz ambasády v Praze.Vystřídal několik majitelů,všichni jen jezdili a údržba žádná.Také zažil havárii a následnou opravu,o jejíž kvalitě nebudu hovořit.Ale nikdy nenechal svého majitele  jak se říká " ve štychu ",vždy dojel a sloužil,neprotestoval.Nějak mi ho začalo být líto,ten vůz měl svůj život a žil ho na plný plyn,na tachometru měl přes 380 000 km a mě  jízda v něm vždy uchvátila,bylo to jiné než v mamutu,takové více starší,skoro veteránské,jeho průjezd zatáčkou,reakce karoserie a podvozku spolu s klasickou stavbou sedaček ( žíně a pera ) a stále uměl svých 220 km.Vzal mě za srdce a já jsem řekl ne,zachráním tě,opravím do posledního šroubku,stojíš za to a budeš dál žít a přinášet radost.Generální oprava karoserie,nový lak,nový podvozek,nový výfuk,zase začalo otevírání " Pandořiny skříňky " Kůže sedaček díky péči Radka známého pod uměleckým jménem Diroque dostala svůj lesk,jen sedačka řidiče,roztržená a zničená se podrobila opravě a kůži na ní jsem sháněl několik měsíců,nakonec mi pomohli ve Stuttgartu a kus kůže poslali a zadarmo ( jen jsem musel poslat foto po opravě ) další měsíce jsem sháněl čalouníka,koberce kupodivu stačilo vyčistit a nové koberečky v šedivé barvě dodala mateřská firma spolu s kupou dalších dílů.Začalo shánění nárazníku,ten se již koupit nedal a na autě byl z jiného typu,dále sehnat chromy,koberce do kufru,dobové radio a hlavně,poslední věc,třešnička na dortu tyčku či žerď pro vlajku na blatníku.Tenhle kousek nerezu totiž stojí moc,moc euro.Po dvou letech byl tu,za slušný peníz a já mohl objednat vlajku a stal jsem se znalcem,neb v dané době se irácké vlajky měnily a já chtěl tu správnou,dobovou a vše jsem musel nastudovat.Dále dotaz na ambasádu,zda mohu při vyjímečných příležitostech jejich vlajku na voze použít a dostal jsem svolení konsula a někde v PC mám kopii velkého TP,co mi poslali,originál bohužel ztracen byrokracií našich úřadů.Ráfky odešly na smetiště a jejich místo zaujaly dobové originály s novým lakem a pneumatikami.Získal jsem i několik kazet s příslušnou hudbou,mám též modlitbu muezina,která se zpívá a končí slovy " Allah akbar " tatáž slova jsou na vlajce,dnes i něco díky pátrání o původu auta arabsky přečtu.Kamarád dodal vodní dýmku s tím,že pokud bych chtěl kouřit haš,bude to dražší,ale není problém,též Kalašnikov do kufru by se mohl hodit,opět bez problému s libovolným množstvím nábojů.Ač kouřím dýmku a jsem držitelem zbrojního průkazu na veškeré zbraně s díky jsem odmítl,zatím.A po studiu arabských textů dostal můj 300 SEL jméno All Rashid,což byl známý učenec,spisovatel,fantasta a básník.Každý můj vůz má jméno,to je tradice rodiny po dlouhá léta.All Rashid po opravě omládl a přinesl celé rodině spoustu radosti a zážitků a nelituji jediné koruny,co mě stál.Odvezl nás vždy a spolehlivě,komfortně,tmavé tonování skel a záclonky ocenila má paní,která během 10 minut usínala a naši psi s ní a probouzeli se na konci cesty.Odvezl synovu budoucí ženu k oltáři,tehdy si mamuta nikdo nevšiml a čína se fotila jako o závod všemi turisty,já dělal řidiče,oblek,čepice a rukavice,na blatníku  vlajka s rodiným erbem ( u oltáře jsem byl ale jako otec ženicha,opět převlečen ) a pak se naši mladí vydali na svatební cestu.Tu ale zastavil jeden debil nárazem do přední části vozu na řidičově straně.Auto viníka na odpis,čína vydržela a uchránila mé děti,neměli jediné škrábnutí a ještě sama vylezla na odtahový vůz.V těchto dnech jde čína do laku a já doufám, že do měsíce bude konečně doma, plná síly a s elegancí a noblesou sobě vlastní nás bude vozit další léta. Nikdy ji neprodám,je to člen rodiny.

Text a Foto Láďa Lapáček